Příběh-smutná láska

17. května 2008 v 7:30 |  láska a vše kolem ni
Ten ptáček si kroužil jen tak oblohou. Jen tak mezi mraky. Jen tak, aby viděl svět z výšky.
A lovec mířil. Ptáčka v hledáčku si našel.
Lesy, řeky, hory, města. Všechno cestou spatřil. Kde chtěl, tam spočinul. Kam chtěl, tam letěl. Hlad neměl, bříško naplněné.
Prásk!
Lovec stiskl spoušť a udělal si čárku v notýsku.
A ptáček padal dolů, křídla nehybně přitisknuta k tělu. Rána krvácela. Srdíčko už dotlouklo. Tvrdý dopad na zem, jejíž chlad už necítil.
Ptáci, kteří v oblacích létali taky, se rozprchli. Vyděsil je ten dobře známý zvuk. Jen jeden, jen jeden se vrátil. Přisednul k mrtvému tělíčku a pozoroval je. Kdyby mohl plakat, plakal by. Ale on jen seděl a zhluboka dýchal. Seděl tam den, dva. Ani se nehnul. Čestnou stráž držel nad svým druhem.

Ona byla mrtvá, ale on to nechápal. Ona se na něj už nikdy neusměje, ale on se s nadějí na její návrat usmíval pořád. Aby nepoznala, že je smutný. Že teskní. Že mu hrozně chybí. Že bez ní nemůže žít. Že jen ona pro něj něco znamenala. Že jen od ní se nechal kárat. Že jen ji chtěl hladit. Že jen od ní se chtěl nechávat líbat. Napořád.
A ona si odejde! Nechá ho tady. Bez vysvětlení. Uprostřed toho nejkrásnějšího období.
Díval se na ni.
Jen tak si tam ležela. Ani se nesnažila něco vysvětlovat. Nikomu. Jen tam tak ležela. Jako by spala. Jako by se měla každou chvíli probudit a říct: "To nic, miláčku. Jen jsem tvrdě usnula."
Chtěl s ní zatřást. Probrat ji. Nebo spíše obejmout, shrnout vlasy z čela a pošeptat: "To nic, spi dál." Ale nač si něco nalhávat. Ona už tady není a ani nebude. Nevrátí se. Nevstane ze smrtelné postele.
A proč tady jsou vlastně ti lidé kolem? A proč jsou v černém? Tady nikdo neumřel. Chtělo se mu řvát: "Ona jen vtipkuje, hraje to na nás." Možná to opravdu řekl nahlas. Ale každý se staral jen o svůj smutek. Nikdo neposlouchal jednoho ubohého človíčka. Bez ní byl jako nula. Nicka. Neviditelný. Neslyšitelný. Vlastně neexistující. Ano, chtěl nebýt. Chtěl umřít. Chtěl za ní. Ale kam? Kde je teď to její "doma" ? Kam by ho pozvala na čaj? Kde by se každou neděli spolu dívali na film, seděli na pohovce, drželi se a pojídali chipsy. Kde? Kde má za ní jít? Znovu pohlédl na truchlící kolem. Co tady vlastně chtějí? Tváří se, jako by pojedli všechnu bolest světa a hrozně je mrzela její smrt. Ale oni ji přece vůbec neznali. On ji znal. Věděli, že měla pihu na pravém uchu?
On to věděl.
Že nejedla rajskou omáčku, protože jí po ní naskákala vyrážka?
On to věděl.
Že nejraději měla černobílé filmy a Rolling Stones?
On to věděl.
Že každý večer chodila spát s malým plyšovým medvídkem?
On to věděl.
Ale co ti ostatní? Kolikrát ji pohladili po jejich kaštanových vlasech? Kolikrát jí upřímně pohlédli do pomněnkových očí? Kolikrát jí zlíbali její bílou ruku? Tak jako on. Jako bláznivě zamilovaný.

Začalo pršet a kapky smáčely pírka ptáčkům. Leželi vedle sebe a byli dva. A byla tam i dvě srdce. Ale jen jedno z nich tlouklo. Tlouklo pravidelně, avšak smutně.
Kapek padalo čím dál víc, ale ptáček nechtěl vstát a letět se schovat. Bál se opustit toho druhého. Co kdyby se přeci jen probral? Měl by u toho být. A tak tam ležel.
Ne té studené zemi prochladnul.
Ten druhý by pro něj udělal totéž. Neopustil by ho. Proto tu musel a chtěl zůstat. I když věděl, že ho čeká jistá smrt v tom chladu a bez jídla.
Začal ztěžka dýchat. Studené kapky mu způsobovaly zimnici. Třásl se. Více se přitiskl k druhému chladnému tělíčku a tak zůstal. Pak už jen chvíli dýchal, než ustal úplně. Alespoň zůstali spolu.
Protože se milovali.

Hosté kolem si začali pochutnávat na smuteční hostině. Bavili se, jako by zapomněli, že někdo umřel. On to nemohl vydržet. Vyběhl ven do chladného večera a studeného deště. Musel se jít projít. On neuměl tak rychle zapomenout jako oni, protože on miloval.
Miloval ji.
Cestou přes les pozoroval, jak mu ubíhá pěšina pod nohama. A tu narazil na dvě bezvládná ptačí tělíčka. Pocítil soucit. Nechtěl je tady tak nechat. Proto vyhloubil v zemi díru a zahrabal je. Vedle sebe. Aby byli pořád spolu i na své cestě na druhý břeh... Pořád spolu. Tak jak si to přáli, tak, jak by si to i on moc přál.
Cestou po můstku skočil do deštěm rozbouřené řeky, jejíž břehy můstek spojoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
logo

stáhnout mp3